Asteroidea - hvězdice

    Jsou to obecně známí ostnokožci obývající v současnosti všechna světová moře a oceány. Název pochází z řec. aster = hvězda. Je to třída, která v mnoha druzích oživovala dávná moře starších prvohor. Tito ostnokožci jsou v životní poloze, stejně jako hadice, většinou obráceni břišní stranou dolů k podkladu. Souvisí to s jejich způsobem obživy. Potravu získávají aktivním lovem. Většina se živí korály a mořskými houbami; některé loví i větší kořist (plže, mlže nebo jiné ostnokožce). Hvězdice mají obvykle pětiramenné tělo, ale může jich mít až 45. Proti příbuzným hadicím však jejich ramena plynule přecházejí ve vlastní tělo. V ramenech se nacházejí pohlavní orgány a zasahuje do nich i trávicí soustava. Uprostřed těla se nachází tělní terč neboli střed. Na spodní straně tělního terče se nacházejí ústa a dále také vakovitý vychlípitelný žaludek. Hvězdice tedy mohou trávit svou potravu mimotělně. Dýchají žábrami. Na koncích ramen jsou smyslová centra (hmatová, čichová, a také pohárkovité oči vyplněné sklivcem a kryté plochou čočkou jako u obratlovců). Toto vše umožňuje hvězdicím schopnost regenerace. Odtržené rameno je nejen schopno samostatného života, ale stává se, že k němu postupně doroste i nový jedinec. Ambulakrální soustava postupně ztratila svou vyživovací funkci a stala se orgánem pohybu (tzv. panožky).
    V geologické historii se Asteroidea objevují celosvětově ve spodním ordoviku a záhy se stanou skupinou zanačně rozvinutou. Koncem prvohor však řada jejich vývojových linií vymírá. Část se udržela a ve druhohorách zažívají nový vzestup, který trvá prakticky do dneška. V českém starším paleozoiku jsou nálezy úplných ték asteroideí poměrně vzácné a koncentrují se na barrandienský ordovik. Nejstarší hvězdice u nás se vyskytují v konkrecích šáreckého souvrství. Ojediněle se hvězdice objevují i v bohdaleckých břidlicích. V siluru a devonu jsou u nás nálezy hvězdic vzácné. Roku 1989 píše Rudolf Prokop ve své knize Zkamenělý svět, ze které zde i některé poznatky cituji, toto o ordovických hvězdicích: "Všechny tyto nálezy (rozuměj hvězdice) se však teprve nyní zpracovávají a vyhodnocují". O pouhé dvě věty dále píše o silurských a devonských nálezech hvězdic: "Jejich studium je velmi obtížné a je rovněž v začátcích". Zdá se totiž, že studium těchto ostnokožců je skutečně velmi obtížné, neboť za 25 let od těchto slov se toho ve výzkumu paleozoických asteroideí mnoho nezměnilo. Stále zůstává velké množství nálezů hvězdic systematicky nezařazených a nepojmenovaných, takže nesou označení Asteroidea sp
    Z českých nalezišť je velmi zajímavá tzv. Placatá skála v Řeporyjích u Prahy (údolí dalejského potoka). Ta je významná pro nálezy velkého množství ichnofosilií. Za pozornost stojí zejména doupata či stopy po odpočinku mořských hvězdic. Placatá skála náleží kosovskému souvrství svrchního ordoviku a jedná se o chráněnou lokalitu, kde není možný sběr zkamenělin.
 
Rod: Siluraster Jaekel, 1903
Typový druh: Siluraster perfectus Jaekel, 1903
Rod hvězdic známý ze šáreckého, letenského a zahořanského souvrství.
Až 7 cm velcí zástupci rodu Siluraster s dlouhými, štíhlými rameny, jsou známy ze šáreckého souvrství spodního ordoviku, letenského i z prachovců a písčitých břidlic mladšího zahořanského souvrství.
 
   Siluraster cf. perfectus Jaekel, 1903
 
Zdroje/použitá literatura:
  • https://cs.wikipedia.org
  • Rudolf Prokop. Zkamenělý svět, vydala Práce v Praze, ISBN 80-208-0888-4, 1989