Podkmen Blastozoa Sprinkle, 1973

(řec. blastos - pupen, zóon - zvíře)
Zahrnuje tyto třídy: Blastoidea, Cystoidea, Eocrinoidea, Parablastoidea, Paracrinoidea a Rhombifera.
Zástupci třídy Parablastoidea a Paracrinoidea Regnéll, 1945 † se v Barrandienu doposud nenašli, tudíž je zde zmiňujeme jenom okrajově.
 

Blastoidea Say, 1825 † - poupěnci

    Blastoidi nebo-li poupěnci (lat. Blastoidea) jsou ostnokožci s pětičetnou souměrností. Jejich tělo se skládá z téky, ramen a stonku. Téka má kulovitý tvar a připomíná květní poupě. Ústa jsou na svrchní straně a od nich vybíhá pět ambulakrálních polí. Jedná se o mělkovodní mořský bentos. Blastoidi žili přisedle, připevněni k podkladu různě dlouhým článkovaným stonkem, často ve velkých společenstvech. Vyhledávali spíše mělčí, prosvětlené a okysličené proudící vody a pevné vápnité dno. Poupěnci jsou svým výskytem omezeni pouze na prvohory, a to od siluru do permu. Nejstarší, poměrně vzácné druhy pravých poupěnců, známe ze svrchního siluru Barrandienu a USA. V devonu jsou již nepoměrně hojnější a rozšířeni v mořích celého světa. Maximum svého rozvoje zažívají v karbonu. V některých karbonských vápencích (např. v Severní Americe) tvoří dnes zbytky jejich koster podstatnou součást horniny. V permu však začíná jejich celosvětový úpadek. Zajímavé je, že se centrum jejího vývoje přesunulo do dnešní indopacifické oblasti, kde začaly vznikat i některé monstrózní (snad degenerující) formy. Koncem permu pak poupěnci bez potomků vymírají. Zajisté k tomu přispělo masívní vymírání na konci permu.
 
                        
"Blastoidea" z Ernst Haeckelova (1904) díla "Kunstformen der Natur"             Zdroj: Katedra biologie FPE ZČU v Plzni; Mergl, 2002
Zdroj: https://fr.wikipedia.org/wiki/Formes_artistiques_de_la_nature
"Blastoidea" z Ernst Haeckelova (1904) díla "Kunstformen der Natur"             Zdroj: Katedra biologie FPE ZČU v Plzni; Mergl, 2002
Zdroj: https://fr.wikipedia.org/wiki/Formes_artistiques_de_la_nature
 
Rod: Mespilocystites Barrande, 1887† 
Typový druh: Mespilocystites bohemicus Barrande, 1887†
Poměrně problematický druh vzácně se vyskytující v letenském, vinickém souvrství nebo zahořanském souvrství (ordovik).
     
    V českém starším paleozoiku netvoří poupěnci příliš výraznou složku fosilních společenstev. Je ale zajímavé, že se zde objevují již ve svrchním siluru, tj. na samém počátku svého vývoje. Jsou zastoupeni jedním z pouhých tří známých silurských rodů, Polydeltoideus, jehož izolované desky nebo i celé pohárkovité téky s vysokou bází a krátkými, širokými ambulakrálními poli se vzácně nalézají v přídolských jemnozrnných vápencích.
 

Polydeltoideus - vlevo rekonstrukce, vpravo Polydeltoideus plasovae, Praha-Řeporyje, svrchní silur.
 
     V barrandienském devonu jsou již blastoidi poněkud hojnější, zejména v kalových a jemně detritických vápencích spodního devonu. Významný je druh Caryoblastus bohemicus Breimer, Macurda & Prokop 1968 s drobnou, max. 1 cm vysokou tékou "klasického tvaru nízkého a širokého poupěte, které se naspodu rychle zužuje k tenkému stonku. Ambulakrální pole jsou dlouhá a poměrně úzká. Místy je možno najít i celé exempláře, většinou se však nacházejí jen hluboce vykrojené radiální desky.
 

Caryoblastus bohemicus - spodní devon, Praha-Smíchov, Na Konvářce.
 
Zdroje/použitá literatura:
  • https://cs.wikipedia.org/wiki/Lilijice
  • https://muzeum.geology.cz/
  • Rudolf Prokop. Zkamenělý svět, vydala Práce v Praze, ISBN 80-208-0888-4, 1989

 

Cystoidea von Buch, 1846 † - diploporitní jablovci

(dříve Diploporita - řec. diplous - dvojitý, poros - otvor) - výskyt střední ordovik - devon
 
    Cystoidi (lat. Cystoidea) mají vakovitou téku, která se skládá z vysokého počtu nepravidelných destiček v několika řadách. Ústní otvor je na horní straně téky, k ústnímu otvoru přiléhá většinou pět ambulakrálních brázd. Mezi příústními deskami vybíhá pyramidovitý anální otvor z pěti či více análních desek (anální pyramida). S výjimkou desek u ústí mají všechny desky téky párovité otvory (diplopóry). Cystoidi často neměli stonek k přichycení, ale přisedali rozšířenou bází k pevnému povrchu nebo měli spodní část vakovité téky zabořenou do sedimentu. Cystoidi žili přisedle, často ve skupinách, zejména v mělkých vodách a měli zřejmě vyšší toleranci na zvířený sediment. Objevují se na počátku ordoviku, v jeho průběhu dosahují maxima rozvoje. Od siluru ustupují a mizí na konci devonu. Dříve byli cystoidi velkou nadtřídou, která měla dvě podtřídy - Diploporita Rhombifera. Dnes se mnozí badatelé přiklánějí spíše k rozdělení na dvě velké třídy těchto jablovců - Cystoidea Rhombifera, přičemž Diploporita se stalo pouhým synonymem třídy Cystoidea
    Na rozdíl od rhombiferních jablovců, kteří mají téku stavěnou většinou pravidelněji, jsou příslušníci diploporitních cystoidů typičtí spíše svojí nepravidelností. Jejich téka je nejčastěji vakovitá, vejčitá nebo hruškovitá, složená z nepravidelných, masivních vápnitých destiček. Krásné české pojmenování jablovci je odvozeno od tvarové podobnosti s obyčejným jablkem.
 

"Cystoidea" z Ernst Haeckelova (1904) díla "Kunstformen der Natur"
Zdroj: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Haeckel_Cystoidea.jpg
Staurocystis quadrifasciata (Pearce, 1843)Glyptosphaerites leuchtenbergi (Volborth, 1846)Protocrinites fragum Eichwald, 1860,  
Cystoblastus leuchtenbergi Volborth, 1867Cystoblastus leuchtenbergi Volborth, 1867Pseudocrinites bifasciatus (Pearce, 1843),  
Echinoencrinites angulosus (Pander, 1830)Callocystites jewetti Hall, 1852Hemicosmites extraneus Eichwald, 1840,                     
10 - Glyptocystites multiporus Billings, 185411 - Glyptocystites sp.?12 - Cheirocrinus sp.?13 - Caryocrinites ornatus Say, 1825,                
14 - Agelacrinites hamiltonensis Vanuxem, 184215 - Streptaster vorticellatus (Hall, 1866)
 
 

Ordovičtí cystoidní ostnokožci z Barrandienu

 
Rod: Archegocystis Jaekel, 1899 † 
Typový druh: Archegocystis desiderata (Barrande, 1887) †
Druh vyskytující se v šáreckém souvrství.
 
Rod: Aristocystites Barrande, 1887
Typový druh: Aristocystites bohemicus Barrande, 1887
Jedním z nejhojnějších a nejznámějších druhů je Aristocystites bohemicus Barrande, 1887 s až 10 cm dlouhou vakovitou tékou, složenou z nepravidelných, masivních (až 1 cm silných) desek, nesoucích četné jednoduché póry. Tento druh je znám ze středního odroviku Čech, Francie a střední Asie. Z našeho území známe ještě druh Aristocystites desideratus Barrande, 1887 † a druh Aristocystites metroi Parsley & Prokop, 1990 †, což je poměrně nedávno objevený a zároveň největší představitel aristokystytů v ČR, jež se nalézá ve vrastvách bohdaleckého souvrství.
 
   
Aristocystites bohemicus Barrande, 1887.
 
Rod: Calix † 
Typový druh: Calix purkynei (Klouček, 1917) †
Druh vyskytující se v dobrotivském souvrství. Schránka kuželovitá, směrem dolů přiostřená , spodní silur.
 
   Calix sp.
 
Rod: Codiacystis Jaekel, 1899 
Typový druh: Codiacystis bohemica (Barrande, 1887) 
Tento jablovec se vyskytuje v zahořanském souvrství. Ze stejného souv. známe ještě tento druh: Codiacystis moneta (Barrande, 1887). Velmi často se vyskytují společně s jablovci aristocystidními. Jejich téka byla téměř kulovitá s tenkostěnou horní (břišní) částí a protáhlou, velmi masivní částí spodní (hřbetní), která byla částečně zabořena do sedimentu dna. Zbytky jablovců rodu Codiacystis jsou v našem středním ordoviku velmi hojné. Většinou však nalézáme jen neúplná jádra bazální části téky kuželovitého tvaru s kráterovitou prohloubeninou na vrcholu, která odpovídá původnímu vyklenutí vnitřní stěny masivní báze. Kuželovité jádro chápal původně Barrande nesprávně, jako vlastní téku a rod nazval Craterina.
 
   Codiacystis bohemica (Barrande, 1887) †.
 
Rod: Eucystis Angelin, 1878 † 
Typový druh: Eucystis flava (Barrande, 1887) †
Druh vyskytující se v pražském souvrství (koněpruské vápence), suchomastské vápence. Známe ještě typový druh Eucystis barrandena (Haeckel, 1896) †, který známe taktéž z pražského souvrství - suchomastské vápence. Dále druh Eucystis chlupaci Prokop, 1964 †, ten se ale nalézá v ordovických vrstvách králodvorského souvrství.
    K nejmladším zástupcům diploporitních jablovců patří nečetné druhy rodu Eucystis Angelin, 1878 = Proteocystites Barrande, 1887 s drobnou, průměrně 2-3 cm vysokou kulatou nebo hruškovitou tékou. Ta byla složena s víceméně pravidelných věnců polygonálních větviček a kryta vápnitou, hladkou nebo jemně zrnitou pokožkou - epitékou. Druhy rodu Eucystis Proteocystites byly obyvateli mělkých, dobře prokysličených oblastí teplého spodnodevonského a středodevonského moře. Mimo Barrandien jsou tito jablovci známi i ze severní Afriky a jihovýchodní Asie (Čína). Název Proteocystites je Barrandův název, dnes synonymum k již tehdy validnímu náznu Eucystis od Nils Peter Angelina, což byl skvělý švédský paleontolog 19. století (1805 - 1876), který popsal mnoho rodů i druhů do té doby neznámých prvohorních živočichů. Vlastně to byl takový švédský ekvivalent Joachima Barranda. Sepsal možná méně spisů, které nedosahují takové umělecké hodnoty, ale...
 
Rod: Fungocystites † 
Typový druh: Fungocystites rarissimus Barrande, 1887 †
Druh vyskytující se ve vinickém souvrství. V souvrství vinickém i zahořanském se nalézá ještě druh Fungocystites solitarius Barrande, 1887 †.
 
   
Fungocystites rarissimus Barrande, 1887 †.
 
Rod: Glyptosphaerites Müller, 1854 † 
Typový druh: Glyptosphaerites ferrigena (Barrande, 1887) †
Druh vyskytující se v třenickém souvrství. Někdy je znám pod svým synonymem Echinosphaerites ferrigena Barrande, 1887.
 
   Glyptosphaerites Müller, 1854 †.
 
Rod: Hippocystis Bather, 1887  
Typový druh: Hippocystis sculptus (Barrande, 1887) †
Druh vyskytující se ve vinickém souvrství. Jeho synonyma jsou Aristocystites sculptus Barrande, 1887 nebo Codiacystis sculpta (Barrande, 1887). Od rodu Aristocystites se odlišuje přítomností čtyř brachiálních facet (brachiol) po stranách oválných úst, vypouklými destičkami téky a tím, že dvorec, spojující vždy dva póry, má podkovovitý tvar. Hippocystis batheri Chauvel, 1939 je znám z chlustinských vrstev českého ordoviku.
 
   Hippocystis sculptus (Barrande, 1887) †
 
Rod: Paleosphaeronites Prokop, 1964 † 
Typový druh: Paleosphaeronites crateriformis (Růžička, 1927) †
Druh vyskytující se ve třenickém souvrství. Jeho synonyma jsou Sphaeronites batheri Růžička, 1927Sphaeronites crateriformis Růžička, 1927 a Palaeosphaeronites crateriformis (synonymum vzniklé chybou v názvu). Typový druh Paleosphaeronites grossularia Mergl & Prokop, 2006 † je znám z nálezů v mílinském souvrství. Téka tohoto cystoida je charakteristická, že je k matrici přisedlá celou svou bází. Ústní otvor spolu s análním tvoří zdánlivě šestičetnou ambulakrální souměrnost.
 
   
Paleosphaeronites crateriformis (Růžička, 1927), vlevo idealizovaná rekonstrukce, vpravo dorzální pohled.
Zdroj: MICHAL MERGL & RUDOLF J. PROKOP. Lower Ordovician cystoids (Rhombifera, Diploporita) from the Prague Basin (Czech Republic)
 
Rod: Pyrocystites Barrande, 1887 † 
Typový druh: Pyrocystites pirum Barrande, 1887 †
Rod vyskytující se v šáreckém nebo vzácněji ve třenickém souvrství. Téka je velká 60 - 80 mm, hruškovitého tvaru s vypouklými stranami. Ambulakra tvoří klasickou pětičetnou formu. Na vrcholu téky je zřetelný, lehce pyramidální anální otvor.
 
   
Vlevo Pyrocystites sp., uprostřed a vpravo Pyrocystites pirum Barrande, 1887 †.
 

Devonští cystoidní ostnokožci z Barrandienu

 
Rod: Bulbocystis Růžička, 1939 † 
Typový druh: Bulbocystis mira Růžička, 1939 †
Druh vyskytující se velmi vzácně v devonu v pražského souvrství (dvorecko-prokopské vápence - např. v Klukovicích a jinde). Rod Bulbocystis je velmi blízký rodu Eucystis. Odlišuje se drobnější válcovitou tékou, pravidelnějšími a mohutnějšími ambulakry, menším počtem brachiálních facet a sinější epitékou. Diplopóry jsou na vrcholcích drobných ostnů, takže celá téka je řídce ostnitá.
 
   Bulbocystis mira z Řeporyjí
 
 
Zdroje/použitá literatura:
  • https://cs.wikipedia.org/wiki/Lilijice
  • https://www.biomach.cz/biologie-zivocichua/ostnokozci
  • https://zkamenely-svet.webnode.cz/
  • https://muzeum.geology.cz/
  • Rudolf Prokop. Zkamenělý svět, vydala Práce v Praze, ISBN 80-208-0888-4, 1989
  • MICHAL MERGL & RUDOLF J. PROKOP. Lower Ordovician cystoids (Rhombifera, Diploporita) from the Prague Basin (Czech Republic)

 

Eocrinoidea Jaekel, 1899 † - pralilijice

(řec. éós - úsvit, krinos - lilie, eidos-tvar,podoba) - výskyt spodní kambrium - silur
 

            Mezi vymřelé ostnokožce patří skupina Eocrinoidea, někdy též nazývaná pralilijice. Tato skupina se vyskytovala od spodního kambria do siluru. V kambriu dosáhli eokrinoidní ostnokožci největší diverzity. Jsou první skupinou ostnokožců, u které se vyvinuly vzpřímené brachioly. Detailní popis morfologie těla níže. Někteří autoři se domnívají, že je to nejprimitivnější skupina ostnokožců (např. PARSLEY a ZHAO, 2006). Eocrinoidea je skupina parafyletická, která obsahuje až na výjimky stvolové zástupce lépe známých Blastozoa (ZAMORA a kol., 2009). Stratigraficky se skupina vyskytuje od spodního kambria do siluru. Dříve byla tato skupina ostnokožců řazena do podkmenu Crinozoa (např. SHIXUE a kol., 2007). V současné době jsou eokrinoidní ostnokožci zařazeni do podkmenu Blastozoa. Termín Blastozoa označuje ostnokožce s globulárním multidestičkovým kalichem a biseriálními brachiáliemi ( PARSLEY a ZHAO, 2006). Eocrinoidea jsou prvními ostnokožci, u kterých se vyvinuly vzpřímené brachioly (mající funkci při transportu potravy), dlouhý mnohodestičkový stonek a později nosný stonek (nadzvedávající téku nad mořské dno) (SPRINKLE a COLLINS, 2006).

Stratigrafie a výskyt

                Eokrinoidní ostnokožci se vykytují od spodního kambria. Skupina ve středním kambriu prodělala velký rozvoj. Diverzita a počet eokrinoidních ostnokožců značně klesá od pozdního kambria, až do jejich vymření v siluru (ZHAO a kol., 2008). Eocrinoidi patří mezi dominantní skupiny ostnokožců v kambriu. Mezi nejstarší eokrinoidní ostnokožce patří představitelé ze skupiny Imbricata Gogiida (ZAMORA a kol., 2011). Kambričtí ostnokožci zahrnují více než 18 rodů a jsou hojně rozšířeni v různých ekologických podmínkách Severní Ameriky, Čech, Španělska, Francie, jižní Číny, Sibiře a Austrálie (ZHAO a kol., 2008). Nejméně nálezů pochází ze spodního kambria, kde jsou nálezy vzácné. Tyto nálezy se vyskytují hlavně v Číně.

Základní morfologie

                Tělo eokrinoidních ostnokožců se obvykle skládá ze tří částí: vakovitá téka, brachioly a dlouhý stvol (stonek). Stonek je dutá struktura zcela či jen z části oddělená od téky. Stonek může ve vzácných případech chybět. Slouží k dočasnému nebo trvalému přichycení organismu na mořském dně nebo k předmětům ležícím na dně. U nejprimitivnějších zástupců (např. Gogia a další) je stvol mnohodestičkový. U pokročilejších zástupců se vyvinul stvol, jehož funkcí je nadzvednutí téky nad mořské dno. Téka je tvořena destičkami, které obklopují viscerální hmotu. Téka této skupiny ostnokožců může mít podobu různých tvarů: nepravidelně kulovitý, oválný, hruškovitý, kuželovitý, téměř válcovitý tvar, nebo kombinace těchto možností. Na téce jsou vyvinuty otvory peristomu a periproktu. V některých případech může dodatečně obsahovat hydropory, gonopory či hydro-gonoporové otvory. Jednotlivé desky tvořící téku jsou pevné kosterní elementy, které jsou tvořeny krystalickým kalcitem. Desky nejsou perforované, ačkoli podél švů mezi deskami u řady rodů nalézáme póry, které pravděpodobně sloužily k vysunutí měkkých částí těla. Tyto měkké části pravděpodobně sloužily k výměně plynů mezi vnitřním prostředím těla a okolním vodním prostředím. Brachioly jsou jednoduché, úzké, dlouhé přívěsky téky, které se nikdy nevětví. K téce jsou připojeny na opačném konci než stonek. Mají vlastní skeletální strukturu adaptovanou na funkci transportu potravních částeček k ústům. Proto je také můžeme pojmenovat „krmící výrůstky“. Jejich struktura je biseriální. Brachioly byly kryté speciálními tenkými deskami. U některých forem eokrinoidů se vyvinuly spirální brachioly či jinak speciálně upravené brachioly. Eocrinoidea jsou malé až střední velikosti. Výška téky může dosahovat rozměrů od jednoho až po šest, sedm i více centimetrů (MOORE, 1967).

Výskyt v Barrandienu

    Kambrické sedimenty jsou v Barrandienu rozšířeny velmi nepravidelně. Vyplňují deprese vzniklé po kadomských horotvorných procesech a na podložních zvrásněných proterozoických celcích spočívají vždy diskordantně. Nacházejí se zde dvě skupiny výskytu Barrandienu: kambrium brdské ( příbramsko-jinecká pánev) a skryjskotýřovické (CHLUPÁČ a kol., 2002). Příbramsko-jinecká pánev se skládá z jednotlivých souvrství, nás nejvíce zajímá jinecké souvrství, které je ve znamení významné mořské ingrese, jež patrně souvisí s eustatickým zdvihem mořské hladiny ve středním kambriu. Právě v tomto souvrství se nacházejí eokrinodní ostnokožci.

Ordovik je v Barrandienu zastoupen úplným sledem od tremadoku až po hranici se silurem. V této oblasti se nachází velké množství zkamenělin. V současné době je ordovik Barrandienu příkladem vývoje v mírné, případně i chladnější perigondwanské oblasti, kam však zasahovaly občasné migrace teplovodních faun ze severnějších oblastí. Ordovické uloženiny tvoří centrální část Barrandienu mezi Prahou a Plzní, východně od Prahy se noří do podloží české křídové pánve. Ordovické uloženiny se na našem území vyznačují vývojem mořských jílových a písčitých sedimentů (CHLUPÁČ a kol., 2002).

 

Kambričtí eokrionidní ostnokožci z Barrandienu

 
Rod: Acanthocystites Barrande, 1887
Typový druh: Acanthocystites briareus Barrande, 1887
Eocrinoid s velkým lahvovitým kalichem, který je tvořen z několika desítek různě uspořádaných desek rozdílné velikosti. Stonek se skládá z řady tenkostěnných nízkých sloupků s velkými centrálními lumeny. Brachioly jsou dlouhé, mají uniseriální uspořádání krycích desek, které jsou zubaté. Orální část tvoří malé polygonální desky bez intrasuturálních pórů. Jedinci se vyskytovali ve středním kambriu v jineckém souvrství (FATKA a KORDULE, 1984).
 
 
Rekonstrukce Acanthocystites briareus Barrande, 1887 (dle Fatky a Kordule, 1984 vlevo, dle Barranda vpravo).
 
Rod: Akadocrinus Prokop, 1962
Typový druh: Akadocrinus jani Prokop, 1962
Nepravidelný kalich je tvořen mnoha destičkami. Uprostřed kalichu se nacházejí epispiry (suturální póry). Brachioly biseriální, větvící se z vrcholu po skupinách. Stonek bývá široký a dlouhý, na distálním konci má nepravidelně deskovitý příchytný disk. Střední kambrium, jinecké souvrství (SPRINKLE,1973). Na našem území se vyskytují i další zástupci rodu Akadocrinus Akadocrinus nuntius Prokop, 1962Akadocrinus knizeki Fatka a Kordule, 1991. Druh Akadocrinus jani se většinou nalézá v podobě dobných, izolovaných tekálních desek. Předpokládaná velikost kompletních jedinců je okolo 10 cm.
 
   Akadocrinus jani Prokop, 1962 (dle Sprinkla, 1973).
 
Rod: Archaeocystites Barrande, 1887 †
Typový druh: Archaeocystites medusa Barrande, 1887 †
Nalézá se vzácně v šáreckém souvrství.
 
   Archaeocystites medusa Barrande, 1887 †.
 
Rod: Cigara Barrande, 1887 †
Typový druh: Cigara dusli Barrande, 1887 †
Druh známý z jineckého souvrství, např. z Felbabky
 
   Cigara dusli Barrande, 1887.
 
Rod: Felbabkacystis Nardin et al., 2017 †
Typový druh: Felbabkacystis luckae Nardin, Lefebvre, Fatka, Nohejlová, Kašička, Šinágl & Szabad, 2017 †
Nově popsaný druh, který známe jineckého souvrství - Felbabka. 
 
   Felbabkacystis luckae Nardin, Lefebvre, Fatka, Nohejlová, Kašička, Šinágl & Szabad, 2017.
 
Rod: Lichenoides Barrande, 1846
Typový druh: Lichenoides priscus Barrande, 1846
Tento druh patří mezi nejhojnější zkameněliny v oblasti jineckého středního kambria. Je to slepá vývojová větev eokrinoidů, vyskytuje se pouze na území České republiky. Malá ovoidní téka je pravidelně stavěna ze tří prstenců polygonálních desek vždy stejného tvaru a velikosti. Téka jeví výraznou symetrii podle čísla pět. Mezi deskami téky se vyvinuly tzv. intersuturální póry, umístěné v prohloubených výrazných polích eliptického tvaru. Patnáct štíhlých, biseriálních, od úst se mírně zužujících brachiálií je uspořádáno ve dvou věncích. Ústa leží uprostřed orálního pole. Pozice řitního otvoru není známa. Stonek ani příchytný terč nejsou vyvinuty. Ke stabilizaci na měkkém dně sloužily ztluštělé bazální desky. Typický horizont a lokalita: Střední kambrium, jinecké souvrství, zóna: Paradoxides gracilis, vrch Vinice u Jinců (FATKA, 1982). Dále se u nás vyskytuje druh Lichenoides vadosus Parsley a Prokop, 2004 (buchavské souvrství).
 

Rekonstrukce úplného jednince Lichenoides priscus Barrande, 1846 podle G. Ubaghse (dle Fatky, 1982).
 
Rod: Vyscystis Fatka a Kordule, 1990
Typový druh: Vyscystis ubaghsi Fatka a Kordule, 1990
Eokrinoid s nepravidelnou mnohadestičkovou, cylindrickou až kónickou tékou. Orální povrch tvořen z přilehlých desek nesoucích velké epispiry. Ambulakrální systém se skládá z nerozvětvených biseriálních brachiol, pravděpodobně v počtu pět. Tento eokrinoid představuje první výskyt podtřídy Imbricata mimo západní část Severní Ameriky. U nás se vyskytuje ve Vystrkově nedaleko Jinců, střední kambrium (FATKA a KORDULE, 1990). Na Felbabce zase můžeme najít podobný endemický rod Felbocrinus. Asociace Lichenoides - Akadocrinus a Etoctenocystis (obvykle s více či méně běžnými eokrinoidy Acanthocystites, Vyscystis a Felbocrinus) upřednostňovaly klidnější a hlubší podmínky charakterizované velmi jemnou písečnou až bahnitou sedimentací.
 
   Vyscystis ubaghsi Fatka a Kordule, 1990.
 
Rod: Luhocrinus Prokop a Fatka, 1985
Typový druh: Luhocrinus monicae Prokop a Fatka, 1985
Kalich pohárovitého tvaru je malý. Skládá se z neobvykle se střídajících desek, které jsou uspořádány do pěti prstenců. Vrchol kalichu je mírně vypouklý. Skládá se z malých polygonálních orálních desek. Brachioly jsou připojeny k distálnímu povrchu okraje kalichu. Jsou velmi dlouhé, tenké, nevětvené, biseriální. Pozice a morfologie peristomu a anusu není známa. Stonek se zužuje, jeho bazální část je neznámá (PROKOP a FATKA, 1985). Prokop a Fatka popsali tento druh z naleziště Luh ve Skryjích (odtud rodový název Luhocrinus) a to na základě jediného exempláře. Později byli v nižší části sutí při geologické exkurzi nalezeni ještě dva jedinci tohoto druhu na jednom kameni. Možná se nějaké exempláře vyskytují ještě v soukromých sbírkách.
 

Luhocrinus monicae Prokop a Fatka, 1985, schematická rekonstrukce celého jedince (dle Fatky, 1985).
 
 

Ordovičtí eokrionidní ostnokožci z Barrandienu

 
Rod: Ascocystites Barrande, 1887
Typový druh: Ascocystites drabowensis Barrande, 1887
Kalich velký, prodloužený, tvořený řadou nepravidelně uspořádaných velkých i malých vyvýšených kalichových desek. Mezi kalichovými deskami se nenacházejí epispiry. Dlouhý stonek je dobře vyvinutý. Hladký orální povrch nese centrální ústa, ambulakrální soustavu s 20-30 brachiolami a kosočtverečné orální a adorální desky. Biseriální dlouhé brachioly. Anus neznámý. Střední ordovik (SPRINKLE,1973).
 

Vlevo Ascocystites cf. drabowensis z marocké lokality El kaid Errami, vpravo Ascocystites drabowensis Barrande, 1887.
 
Rod: Cardiocystites Barrande, 1887
Typový druh: Cardiocastites bohemicus Barrande, 1887
Srdcovitý kalich s hladkým povrchem je tvořen tenkými zakulacenými deskami, které obklopují velké tenké centrální desky. Adorální část nese pět volně stojících ambulaker, které nesou řadu brachiol. Dlouhý nosný stonek je připojen ke čtyřem párovým basáliím. Poprvé byl tento druh nalezen v Čechách v Zahořanech, střední ordovik (NARDIN, 2007).
 

Cardiocastites bohemicus Barrande, 1887, vpravo latexový odlitek kalichu (dle Nardin, 2007).
 
Zdroje/použitá literatura:
  • https://cs.wikipedia.org/wiki/Lilijice
  • https://www.biomach.cz/biologie-zivocichua/ostnokozci
  • https://zkamenely-svet.webnode.cz/
  • https://muzeum.geology.cz/
  • Systematika eokrinoidních ostnokožců /BAKALÁŘSKÁ PRÁCE/ - Martina Nohejlová, UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE, Přírodovědecká fakulta, Ústav geologie a paleontologie, 2011
  • https://avancna.deviantart.com/

 

Rhombifera Zittel, 1879 † - rhombiferní jablovci

(lat. rhomboidal – rombický, mající tvar kosočtverce)
 
    Glyptocystidi (lat. Glyptocystida) a zejména jejich skupina Rhombifera Zittel, 1879, jsou malou, ale poměrně úspěšnou skupinou cystoidních ostnokožců, která vznikla ve svrchním kambriu, zažila radiaci ve středním ordoviku a tvoří poměrně významnou složku svrchnoordovických faun. Celá skupina je poměrně výrazně konzervativní, bez výrazných evolučních inovací a vymírá počátkem svrchního devonu.
    Zástupci třídy Rhombifera se vyznačují tím, že měli póry na destičkách téky uspořádány v tzv. routy nebo rhomby. Jsou to kosočtverečná pole obvykle vyplněná rovnoběžnými spojovacími kanálky protilehlých pórů ležících vždy na dvou sousedních destičkách.
 
Rod: Echinosphaerites Wahlenberg, 1818
Typový druh: Echinosphaerites infaustus Barrande, 1887 = modestus Barrande, 1887 †
Nálezy tohoto druhu známe převážně z letenského a zahořanského souvrství. Známe ještě tyto druhy: Echinosphaerites concomitans Barrande, 1887 - třenické souv., Echinosphaerites primus - dobrotivské souv. a Echinosphaerites quaerendus Barrande, 1887 - králodvorské souv.
 
   Echinosphaerites infaustus Barrande, 1887.
 
   Echinosphaerites quaerendus Barrande, 1887.
 
Rod: Hemicosmites von Buch, 1840 †
Typový druh: Hemicosmites sp.
Styloforát, který se vyskytuje v letenském souvrství.
 
   Hemicosmites pyriformis von Buch, 1840 †.
 
Rod: Homocystites 
Typový druh: Homocystites alter (Barrande, 1887)
Nálezy tohoto druhu známe ze zahořanského souvrství.
 

Homocystites alter (Barrande, 1887).
 
Rod: Cheirocrinus Eichwald, 1856
Nálezy tohoto rodu známe z dobrotivského souvrství, jsou ale značně rozšířeny v ordoviku celé severní polokoule a zasahují i do siluru - u nás jsou známy  nálezy tohoto jablovce např. z motolského souvrství lomu Kosov u Berouna.
 
   Cheirocrinus Eichwald, 1856.
 
Rod: Macrocystella Callaway, 1877
Typový druh: Macrocystella mariae Callaway, 1877
Stonek je rozdělený na proximální a distální konec. Téka se skládá ze čtyř basálních, pěti infralaterálních, pěti laterálních, šesti radiálních a několika orálních desek (PAUL, 1968). Brachioly jsou vyvinuté velmi pravidelně. Jsou dlouhé, úzké, biseriální a nevětvené. Spodní a časný střední ordovik, ČR (blíže MERGL a PROKOP, 2006). Druh vyskytující se v letenském souvrství.
 
   Macrocystella Callaway, 1877.
 
Typový druh: Mimocystites bohemicus Barrande, 1887
Téka ovoidní, peristom a ambulakrální rýhy chráněny krycími deskami. Oblast periproktu rozlehlá. Tékální povrch rozdělen do trojúhelníků pomocí velmi nápadných paprskovitých rýh. Letenské souvrství, střední ordovik (MOORE, 1967).
 
   Mimocystites (dle Moora, 1967).
 
Rod: Orocystites Barrande, 1887 
Typový druh: Orocystites helmhackeri Barrande, 1887
Druh vyskytující se ve vinickém souvrství.
 
   Orocystites helmhackeri Barrande, 1887.
 
Rod: Polycosmites Jaekel, 1918 †
Typový druh: Polycosmites bohemicus Jaekel, 1918 †
Známý z nálezů v šáreckém souvrství.
 
   Polycosmites bohemicus - destička théky z vnější a vnitřní strany.
 
Rod: Rhombifera Barrande, 1867
Typový druh: Rhombifera bohemica Barrande, 1867
Druh vyskytující se v letenském, libeňském, vinickém a zahořanském souvrství ordoviku.
 
   Rhombifera bohemica Barrande, 1867.
 
Rod: Vizcainoia Zamora & Smith, 2011 † 
Typový druh: Vizcainoia sp.
Rod, druhově nezařazený, známý zatím jenom z fragmentů jineckého souvrství.
 
   Vizcainoia sp.
 

Problematika

    Zde uvádíme problematického pelmatozoa, tedy ostnokožce z barrandienského ordoviku, kterého Barrande v svém Système silurien du centre de la Bohême, Classe des Echinodermes Vol. VII. z roku 1887, s. 273 uvedl pod názvem Neocystites bohemicus. Je to problematický druh - rod, pakliže se o rod, potažmo o druh vůbec jedná. Představujeme jej zde, neboť chceme, aby byl tento encyklopedický atlas co nejúplnější. Takže,  roku 1887 pokresli Barrande litografický kámen ostnokožci, kteří měli sloužit jeho dalšímu dílu silurského systému. Na tabuli, která se prioritně zabívá mitrátními ostnokožci se v pravém dolním rohu ojevil ostnokožec v několika vyobrazeních z vícero úhlů, který je známý pouze z tohoto jediného exempláře. Tímto by celá historka o neocystitovi mohla skončit a zapadnout v zapomění budoucích nálezů Ty se však neuskutečnily. Znnamená to tedy, že Barrande, či jeho skalníci nalezli pouze naplaveninu nesouvisejících zbytků ostnokožců, které se shodou náhod na sebe napasovaly tak, aby byla téka naplavená na stonek? Mohlo se samozřejmě stát. Barrande, ač tvrdil, že zaznamenal jenom to, co viděl, velmi silně nálezy ve svých kresbách idealizoval. Na druhou stranu to byl inženýr, kde jeho idealizace zkamenělin souvisí spíše s ideálním, až technickým vzezřením fosílie, nenadsazováním. Sám Barrande v silurském systému k tomuto druhu poznamenal, že fosílie mohla projít tektonickými deformacemi a to tím způsobem, že se nám téka jinak známé pralilijice zdeformovala do neobvyklého, neznámého tvaru. Tak jak je to s druhem, který Barrande pojmenoval Neocystites bohemicus. Pozdější snahy o klasifikaci tohoto jedince vyznívají totiž poněkud naprázdno. Již Perner tento taxon zmiňuje ve článku Nomenklatura a systematické postavení "Barrandových cystideí" z roku 1900, kde ho akorát řadí do širšího okruhu lilijic (kam řadí i různé kambrické eocrinoidy) a dále se k němu nevyjadřuje.Tento druh, záměrně uvádíme druh, protože Barrande jej do druhu popsal, je také občas publikován, jako kořenový systém pralilijic (např. Bibliographic and Faunal Index of Paleozoic Pelatozoan Echinoderms - R. S. Bassle and Margatet W. Moodey, 1943). Prokop a Petr, odborníci na echinodermiata jej pro změnu ve svém seznamu ordovických echinoderm ani neuvádějí. Pravděpodobně jej nepovažují za validní. Neocystites tak nadále zůstavá takovou malou českou záhadou.

   
Neocystites bohemicus  - Zahořany - zahřanské souv.?. Ukázka z Barrandova Silurského systému.

 
 
Zdroje/použitá literatura:
  • https://cs.wikipedia.org/wiki/Lilijice
  • https://www.biomach.cz/biologie-zivocichua/ostnokozci
  • https://zkamenely-svet.webnode.cz/
  • https://muzeum.geology.cz/
  • Rudolf Prokop. Zkamenělý svět, vydala Práce v Praze, ISBN 80-208-0888-4, 1989