Jak začít se sběrem fosilií

Tato stránka by měla být návodem pro začínající sběratele fosilií, takže pokud už nějaké zkušenosti máte, je zbytečné tuto stránku číst.


Vybavení
    Na valné většině lokalit budete k sběru fosilií potřebovat nějaké náčiní. Pro začátek by mělo postačit kladívko (nejlépe geologické, ale je možno použít zednické či jiné), palička, majzlík, lupa, vata, noviny a batoh. Postupem času zjistíte sami co je ještě potřeba jako např. lopatka, krumpáč a další náčiní. Časem také pochopíte na jaké lokality brát jaké náčiní. Také není od věci lokality fotograficky dokumentovat.

Vlastní sběr
    Pokud chceme fosilie nalézt, musíme se vydat do míst, kde je výskyt fosilií pravděpodobný. Musíte se tedy vydat do míst, které jsou tvořeny usazenými horninami tj. např. jílovci, břidlicemi, prachovci, křemenci, pískovci, vápenci atd. Těžko bychom hledali fosilie v horninách přeměněných či dokonce vyvřelých. Je dobré si pro začátek vytipovat dobré lokality, o nichž si zjistíme základní informace. Ty lze získat z literatury např. Vycházky za geologickou minulostí Prahy a okolí. Informace o některých lokalitách naleznete také na internetu na Seznamu lokalit či na stránkách jiných autorů. Také není od věci zjistit si, zda je lokalita chráněna a jak. U některých lokalit je chráněn jen profil a v suti je sběr povolen. Fosilie sbíráme v odkyvech a to jak v přirozených (skály, zářezy vodních toků atd.) tak umělých (zářezy liniových staveb, výkopy, lomy), kde je nutno dbát zvýšené opatrnosti a riskantním úsekům se raději vyhýbat.

Uchování fosilií
    Z nasbíraných fosilií tvoříme sbírku, ve které každá fosilie zaujímá své místo, a proto musí být opatřena několika údaji a to především: názvem fosilie (rod a druh), místem nálezu (lokalitou), souvrstvím a stářím. Dále lze připojit údaje o okolnostech nálezu, datu nálezu, kdo fosilii nalezl atd. Tyto údaje napíšeme na etiketu (vhodný formát 60x40 mm). Řazení fosilií do sbírek je možno provádět více způsoby. Například podle stáří. To znamená, že dělíme fosilie podle útvarů, stupňů, souvrství, členů popř. dalších nižších jednotek. Nebo můžeme sdružovat k sobě fosilie z jednotlivých lokalit, čímž získáme přehled o fosilních společenstvech na jednotlivých lokalitách. Pak lze také fosilie řadit podle biologické příslušnosti k různým živočišným skupinám. Tyto způsoby lze různě propojit jako například řadit fosilie podle útvarů, stupňů, souvrství popř. členů. Fosilie z téhož souvrství popř. členu dále řadit podle lokalit a fosilie z téže lokality dále řadit biologicky. Pokud jsme si tedy vyhotovily etikety a zvolily vhodný systém řazení sbírky, můžeme fosilie vkládat do krabiček různých velikostí a dle systému řadit do sbírky. Také není od věci mít evidenci fosilií ve sbírce. To lze provést třeba tak, že na fosílii napíšeme registrační číslo (nejlépe ze spodu nebo tam kde by nepůsobilo rušivě), potom si vyhotovíme kopii etikety, na kterou napíšeme registrační číslo fosilie. Z těchto kopií si uděláme kartotéku řazenou dle nějakého systému. Tato kartotéka má výhodu v tom, že když se ztratí původní etiketa tak se nic neděje. Také je možné mít evidenci v počítači. K tomu je možné využít program, který naleznete zde.

Preparace fosilií
    Než ale fosilie zařadíme do sbírky je nutné je nějak upravit (omýt, zmenšit, preparovat atd.) Fosilie nejprve očistíme, např. otřeme hadříkem či omyjeme (pokud bychom tím riskovali zničení fosilie pak raději nemýt). Také se někdy stane, že bude část fosilie překryta horninou. V tomto případě musíme preparovat (odkrýt celou fosílii). K preparaci se používají tyto pomůcky: dlátka z oceli, malé kladívko, lupa, popř. štětec. Jako podložku využijeme pytlík z režné látky naplněný pískem. Při preparaci nejprve zjistíme orientaci fosilie v hornině, dále usoudíme, jak velký kus horniny fosilii zakrývá a poté již započneme s preparací. Uchopíme dlátko tak, že dláto je sevřeno v dlani. Na obou koncích dlaně část dláta přečuhuje. V této pozici držíme dláto asi pod úhlem 20 - 30 stupňů a údery kladívka otloukáme nežádoucí horninu. Při preparaci se může fosilie poškodit, zejména začínajícím sběratelům se bude asi zpočátku stávat, že fosílii rozbijí, ale později se v preparaci zdokonalíte a riziko poškození bude nižší.
    Preparace se také dá provádět chemicky a to u hornin, které jsou dobře rozpustné v rozpouštědlech, ale fosilie musí být vůči rozpouštědlu odolnější než samotná hornina. Pokud má hornina a fosilie tyto vlastnosti můžeme přistoupit k samotné preparaci: zvolíme vhodný roztok, který horninu rozpouští (záleží na druhu horniny např. vápenaté horniny HCl + voda, u některých jílů stačí kyselina octová). Horninu s fosilií ponecháme v lázni až do doby, kdy bude fosilie vypreparovaná. Poté ji vyjmeme z lázně, omyjeme proudem tekoucí vody a je hotovo.

Konzervace a lepení fosilií
    Konzervaci provádíme u fosilií, kde hrozí jejich samovolné poškození. Dnes se používá lepox, epoxidové tmely, akryt ředěný acetonem, resolvan ředěný acetonem nebo disperkol ředěný vodou. U porézních hornin lze též použít herkules zředěný ve vodě.
Při rozbití fosilie nám nezbývá nic jiného než fosílii slepit. Dají se použít lepidla jako např. kanagon, dvousložková lepidla Epox CHS I200, lepox, ale nám se nejvíce osvědčil herkules nebo vteřinová lepidla.

    Tento text z vás neudělá zkušené sběratele, ale pomůže vám se vyvarovat některých zbytečných chyb v začátcích. Mnoho zdaru při sběru fosilií vám přejí autoři.

Autor: Pavel Bokr, Pavel Dvorský

Ti odvážnější opráší znalosti středoškolské chemie v kuchyňských podmínkách. Tak zjistí, jak účinné je zejména v případě vápenců pouhé namáčení v běžném octu, tedy vlastně 8% kyselině octové. Jak ale přistupovat třeba ke křehkým graptolitům (neboli „popsaným kamenům“, z řeckého graptos – napsaný a lithos – kámen), drobným koloniálním organizmům obývajícím organickou schránku, kteří se jakožto širomořský plankton nalézají nejčastěji v jílovitých horninách?
 
Mezinárodní tým vědců, jehož součástí je i doktorandka Ústavu geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty UK, prováděl pokusy s použitím povrchově aktivní látky s obchodním názvem Rewoquat. Povrchově aktivní látky jsou důležitou složkou například v prostředcích na mytí nádobí a taky Rewoquat má vlastnosti běžného Jaru. Proto se často používá zejména pro povrchové „čištění“ fosílií. Zmiňovaná studie poprvé testovala jeho použití jako rozpouštědla celých vzorků hornin s vysokým obsahem jílu. Tyto horniny, hojně se vyskytující v období prvohor v České republice i v zahraničí je velmi těžké rozpouštět v různých kyselinách. Jílové složky mají totiž tendenci se v kyselině shlukovat a obalovat mikroskopické fosílie nalézané v nerozpuštěném zbytku neboli reziduu. Nadto při rozpouštění v kyselině nenávratně zmizí i veškeré vápnité schránky.
 
Proč vlastně paleontologové tyto horniny rozpouští? V podstatě jde o zkamenělé kusy dna pravěkých moří, ve kterých se podobně jako v současnosti vyskytují nejrůznější zbytky mikroskopických organizmů a úlomků. Mnohé z nich mají pevnou mineralizovanou nebo organickou schránku a mohou tedy fosilizovat. Velká část těchto drobných živočichů patří mezi takzvané indexové fosilie – zkameněliny s krátkodobým celosvětovým rozšířením, jejichž přítomnost v horninách usnadňuje relativní datování a vzájemné časoprostorové korelace (srovnávání hornin z různých míst světa). Proto je velmi důležité získat tyto fosilie z okolní horniny v co nejlepším stavu, tak aby bylo možno je co nejpřesněji taxonomicky určit.
 
Pokusy s rozpuštěním pomocí Rewoquatu prokázaly mnohem lepší výsledky ve srovnání s běžným rozpouštěním v kyselinách – octové nebo chlorovodíkové. Rozpouštění trvá kratší dobu (v řádu týdnů), v reziduu se nachází víc zkamenělin, které náleží k většímu počtu druhů. Křehké zkameněliny s organickými schránkami mohou být zachovány včetně těch nejjemnějších anatomických detailů. Zachovávají se zde také vápnité schránky, které se normálně v kyselinách rozpouští. Důležitá je i šetrnost popsané metody – je mnohem méně zdraví škodlivá než při použití kyselin. Při manipulaci není nutná práce v digestoři a postačí pouze použití rukavic. 

    Ti odvážnější opráší znalosti středoškolské chemie v kuchyňských podmínkách. Tak zjistí, jak účinné je zejména v případě vápenců pouhé namáčení v běžném octu, tedy vlastně 8% kyselině octové. Jak ale přistupovat třeba ke křehkým graptolitům (neboli „popsaným kamenům“, z řeckého graptos – napsaný a lithos – kámen), drobným koloniálním organizmům obývajícím organickou schránku, kteří se jakožto širomořský plankton nalézají nejčastěji v jílovitých horninách?
    Mezinárodní tým vědců, jehož součástí je i doktorandka Ústavu geologie a paleontologie Přírodovědecké fakulty UK, prováděl pokusy s použitím povrchově aktivní látky s obchodním názvem Rewoquat. Povrchově aktivní látky jsou důležitou složkou například v prostředcích na mytí nádobí a taky Rewoquat má vlastnosti běžného Jaru. Proto se často používá zejména pro povrchové „čištění“ fosílií. Zmiňovaná studie poprvé testovala jeho použití jako rozpouštědla celých vzorků hornin s vysokým obsahem jílu. Tyto horniny, hojně se vyskytující v období prvohor v České republice i v zahraničí je velmi těžké rozpouštět v různých kyselinách. Jílové složky mají totiž tendenci se v kyselině shlukovat a obalovat mikroskopické fosílie nalézané v nerozpuštěném zbytku neboli reziduu. Nadto při rozpouštění v kyselině nenávratně zmizí i veškeré vápnité schránky.
    Proč vlastně paleontologové tyto horniny rozpouští? V podstatě jde o zkamenělé kusy dna pravěkých moří, ve kterých se podobně jako v současnosti vyskytují nejrůznější zbytky mikroskopických organizmů a úlomků. Mnohé z nich mají pevnou mineralizovanou nebo organickou schránku a mohou tedy fosilizovat. Velká část těchto drobných živočichů patří mezi takzvané indexové fosilie – zkameněliny s krátkodobým celosvětovým rozšířením, jejichž přítomnost v horninách usnadňuje relativní datování a vzájemné časoprostorové korelace (srovnávání hornin z různých míst světa). Proto je velmi důležité získat tyto fosilie z okolní horniny v co nejlepším stavu, tak aby bylo možno je co nejpřesněji taxonomicky určit.
    Pokusy s rozpuštěním pomocí Rewoquatu prokázaly mnohem lepší výsledky ve srovnání s běžným rozpouštěním v kyselinách – octové nebo chlorovodíkové. Rozpouštění trvá kratší dobu (v řádu týdnů), v reziduu se nachází víc zkamenělin, které náleží k většímu počtu druhů. Křehké zkameněliny s organickými schránkami mohou být zachovány včetně těch nejjemnějších anatomických detailů. Zachovávají se zde také vápnité schránky, které se normálně v kyselinách rozpouští. Důležitá je i šetrnost popsané metody – je mnohem méně zdraví škodlivá než při použití kyselin. Při manipulaci není nutná práce v digestoři a postačí pouze použití rukavic. 

Zpracovala: Valéria Vaškaninová