Barrandovy cenné knihy a lidová paleontologie v lingvistice

BARRANDOVY CENNÉ KNIHY A LIDOVÁ

PALEONTOLOGIE V LINGVISTICE

text: Jaroslav Marek

   Jedním z pokladů Geologické knihovny Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy je slavné dílo Joachima Barranda, francouzského paleontologa žijícího v Praze, nazvané Syste`me Silurien du centre de la Boheme. Vydával ho vlastním nákladem v počtu 200–250 výtisků v letech 1852–1911. Je to jedno ze základních děl světové paleontologie a tvrdí se, že je zároveň vůbec nejrozsáhlejším dílem v dějinách vědy a techniky napsané jednotlivcem. Sestává z 28 tlustých svazků kvartového formátu, které jeden člověk najednou neunese. Knihy totiž dohromady váží přes sto kilogramů.

Kresby spojujíci umění a vědu

   Nehledě na dodnes udivující vědeckou přesnost a preciznost, každého, i laika, knihy upoutají nádhernými litografickými tabulemi doprovázejícími text. Pouze ve 22 svazcích napsaných samotným Barrandem (zbylé svazky byly z rukopisů a nátisků tabulí editovány jeho pokračovateli) je těchto grafických listů velkého formátu 1 160! České zkameněliny na nich vyobrazené jsou jako živé, nakreslené podle svých kamenných předloh se všemi detaily, nedokonalostmi, prasklinkami a skvrnami kamene. Dokonalost kreseb, zejména těch pozdějších, je taková, že na jednotlivých litografiích lze vyobrazené zkameněliny měřit s přesností až na desetinu milimetru. Patří ke světovým vrcholům vědecké kresby a pro Barranda je kreslilo několik pečlivě vybraných umělců, ačkoli v prvním svazku o trilobitech Barrande, sám dobrý kreslíř, ještě řadu tabulí kreslil sám.

   Protože každá krásná věc má mít svůj příběh, může nás estetický požitek při listováni jednotlivými svazky Silurského systému zvýšit poznání zajímavé souvislosti spjaté s Barrandovým pobytem v Čechách. Vznik Barrandova díla vychází z obrovské a nesmírně cenné sbírky zkamenělin, prý největší na světě. Z časových důvodů Barrande nesbíral kameny jen sám, ale zaměstnával za tímto účelem několik bývalých lomařských dělníků a skalníků po téměř padesát let. Aby se s nimi mohl domluvit, naučil se česky dokonce dříve než německy (němčina byla tehdy v českých zemích úředním jazykem). Současnici vzpomínají, že Barrande mluvil česky pomalu, jako by nad tím, co říká,musel přemýšlet, ale správně a bez přízvuku. Potvrzuje to i jeden z dochovaných Barrandových dopisů adresovaný F. Palackému – list je psaný bezchybnou češtinou. Jan Neruda dokonce dával Barrandovi jako jednomu z prvních k posouzeni svoji sbírku básní Hřbitovní kvítí.

Lidové názvy zkamenělin

   Z diskusí o zkamenělinách s lomařskými dělníky, prostými lidmi, kteří často neuměli číst ani psát, vznikly časem české národní názvy zkamenělin. Jejich vznik podpořilo i to, že na konci 19. století se po vzoru Barranda stalo sbírání zkamenělin módou a velké sbírky vlastnila celá řada sběratelů, např. opat Strahovského kláštera H. J. Zeidler, smíchovský sládek J. M. Schary, pražský policejní ředitel L. von Sacher-Masoch, berounský guberniální rada I. Hawle a mnozí další. Navíc v té době vznikaly i sbírky zkamenělin Národního muzea a Karlovy univerzity. Zkameněliny sbírala i česká šlechta, např. Sternbergové a Kinští, a pěknými trilobity se chtělo pochlubit i mnoho dalších lidí. Ti všichni od kopáčů zkameněliny kupovali a pro skalníky to byl vítaný zdroj příjmů. Aby se domluvili, vytvořili si skalníci české názvy pro celou řadu zkamenělin, nejvíce však pro trilobity, kteří šli nejlépe na odbyt.

   O popularitu zkamenělin mezi prostým českým lidem na Berounsku, odkud většinou skalníci pocházeli, svědčí i dochované perníkové formy ve tvaru trilobitů. To, že se u nás na poutích prodávali mimo perníkových srdcí, miminek v povijanu, panenek a husarů také perníkoví trilobiti, je světovou raritou. Je to však zároveň dokladem toho, že české názvy zkamenělin jsou skutečně lidovými jmény, a ne jen jakousi svéráznou hantýrkou lomařských dělníků. V roce 1873 zaznamenal A. Frič kolem padesáti českých názvů zkamenělin. Většinou dobře vystihují tvar té či oné zkameněliny. Například trilobit Selenopeltis s dlouhými trny připomínajícími koště byl nazýván „metlákem“, polokruhovité ocasní štíty rodu Scutellum zase „vádrlaty“ (= vějíři). Trilobitům rodu Harpes se říkalo podle podkovovitého lemu kolem hlavy „podkováči“ a Ectillaenovi podle tvaru hlavy i ocasu „lopatáč“. Sphaerexochus poněkud připomínající  lebku dostal jméno „umrlčí hlavička“ a rod Caphyra (dnes Amphitryon) s kruhovitou plochou hlavou „krejcarový rak“. Mali agnostidní trilobiti, kteří mají hlavový a ocasní štít skoro stejného tvaru, takže na první pohled není vidět, kde vlastně mají předek, byli nazýváni „obojamové“. Podle naleziště u dvora Veselá v Berouně byl trilobit Dalmanitina socialis pojmenován „veselák“. A tak bychom mohli pokračovat. Kromě trilobitů se dostala národní jména i některým hlavonožcům. Rovné, tužkovité schránky rodu Dawsonoceras s výraznými příčnými prstenci skalníci nazývali „šroub“, vzduté kulovité schránky rodu Gomphoceras „vajíčko“ a obývací komory rodu Phragmoceras, rozštěpené štěrbinovitým ústím, dostaly krásné jméno „prdeláč“. Národní názvy zkamenělin jistě mohou vzbudit úsměv. Jde však o lingvistickou raritu a žádný jiný národ na světě se nemůže ničím podobným pochlubit.

zdroj: FORUM - Časopis Univerzity Karlovy v Praze (text: Jaroslav Marek)