Perm

Perm je geologickou periodou prvohor (paleozoikum) a je tedy také součástí eónu fanerozoika. Počátek permského útvaru se klade 298 milionů let (Ma) zpět do minulosti a jeho spodní hranice je vymezena ve stratotypu u Aidaralašského potoka v Jižním Uralu v severním Kazachstánu – 50 km od města Aktjubinsk, kde je hranice vymezena výskytem konodonta Streptognathodus „wabaunsensis“ či Streptognathodus isolatus. Konec permu a začátek triasu je určen ve stratotypu v Mej-šan, okresu Čchang-sing (Changxing), provincii Če-ťiang, Čína - 31° 3′ s. š., 119° 46′ v. d., kde nastupuje konodont druhu Hindeodus parvus v evoluční linii Hindeodus latidentatus – Hindeodus parvus – Isarcicella isarcica ve vrstvě 27c. Konec permu je kladen 248 milionů let (Ma) zpět.
Útvar perm dostal název podle města Perm v Rusku. Pojmenoval ho tak britský geolog sir Roderick Murchison ve čtyřicátých letech 19. století, když studoval horniny z tamní oblasti.
Dělení permu se stále vyvíjí, nicméně se obecně dělí na starší spodní perm (autun a saxon) a mladší svrchní perm (thuring). Dnes se přihlíží k novým nálezům, a perm se proto dělí na tři oddělení Cisural (assel, sakmar, arktinsk, kungur), Guadalup (road, word, capiten), Loping (wuchiapig, changsing). Ve starší literatuře se kontinentální sedimenty spodního permu označují jako červená jalovina, svrchního permu jako zechstein. V alpsko-karpatské oblasti jsou detritické sedimenty nazývány verrucano. V severní Americe byl pro kontinentální spodní perm vyčleněn stupeň dunkard, pro mořský wolfcamp a leonard. Permské horniny jsou většinou pevninské červené a mělké mořské usazeniny.

Život v Permu
Fauna
Pokračuje vývoj velkých foraminifer (mají i horninotvorný význam). Vymírají tabulátní a čtyřčetní koráli stejně jako stromatopory. Nastává konec dominantního postavení brachipodů v bentické fauně (Productacae, Neospirifer, Dielasma). Početné útesy tvoří mechovky. Stratigraficky významní zůstávají goniatiti (Properrinites, Medlicotta, Araxoceras), většina však vymírá během permu. Hojní jsou mlži, a to i sladkovodní, objevují se první praví amoniti. Koncem permu vymírají trilobiti, mizí i některé skupiny hmyzu (Palaeodictyoptera), jejich místo zaujímají jiné - brouci, motýli. Velmi hojní byli ostnokožci, hlavně lilijice a poupěnci.
Perm je obdobím všeobecného rozvoje obratlovců. Z ryb převládají žraloci a zástupci rodu Palaeonisida, kteří měli šupiny kosočtverečného tvaru pokryté silnou vrstvou pevné hmoty zvané ganoin. Kostry těchto ryb patří mezi nejčastější paleontologické nálezy obratlovců (v ČR v boskovické brázdě a podkrkonošské pánvi). Ke konci permu téměř vymírají krytolebci (první nálezy jejich koster v ČR pocházejí z roku 1872 od Černé Hory. Bohaté naleziště objevil Josef Augusta v roce 1924 v okolí Bačova u Letovic). Pod názvem Saurichnites jsou dochovány stopy krytolebců v bahně permských močálů.
Nejdůležitější skupinou se však stávají plazi. Většina patří dvěma řádům - Captorhinomorpha a Pelycosauria. První představuje nejprimitivnější plazy (býložravé i masožravé). Postupně se rozděluje na dvě větve, z nichž jedna vede přes savcovité plazy k savcům a člověku, druhá k dosud žijícím ještěrkám a želvám. Ve svrchním permu Afriky se objevuje řád Eosuchia, nevelcí, avšak pohybliví a draví ještěři, předchůdci dodnes žijící haterie (Sphenodon, Nový Zéland). Z řádu Pelycosauria se postupně vydělují tři větve. První z nich reprezentuje rod Varanosaurus, jehož zástupci žili převážně ve vodě a živili se rybami. Druhou zastupují býložravci rodu Edaphosaurus s charakteristickými trnovitými výběžky obratlů. Masožravý rod Dimetrodon ze spodního permu Severní Ameriky (rovněž s "hřbetní plachtou") je typickým zástupcem větve třetí.
Řád Pelycosauria během permu mizí v severní Americe, zatímco v Africe a Asii se z něho vyvíjí řád Therapsida. Jeho zástupci měli tělo pokryté srstí a byli teplokrevní. Byli menšího vzrůstu, měli však již řádu progresívních znaků, kterými se blížili savcům (diferenciace chrupu, menší počet kostí lebky, redukce délky a počtu žeber, končetiny dobře přizpůsobené chůzi apod.). Typickým představitelem byl například býložravý Dicynodon či dravý Cynognathus.

 Flóra
Ve spodním permu má stále karbonských ráz s převahou výtrusných a kaproďosemenných rostlin. Naopak ve svrchním permu již dominují nahosemenné rostliny, které jsou předzvěstí nové etapy ve vývoji rostlin - mezofytika. Výtrusné rostliny náleží plavuním, přesličkám (Sigillaria, Calamites), zejména v kontinentálních sedimentech jsou hojné kapradě a kapraďosemenné rostliny (Callipteris). Na kontinentu Gondwana pokračuje vývoj glossopterisové flóry prakticky beze změn. K významným rodům angarské flóry na Sibiři patří Angaropteridium, v Číně je dominující rod Gigantopteris. Z jehličnanů jsou významné rody Lebachia, Ernestiodendron ve spodním permu, ve svrchním Ullmania a Voltzia. Rychlá silicifikace v suchém aridním klimatu často vedla ke vzniku prokřemenělých stromů ("araukaritů").

Český masív

V pánvích většinou sedimentace navazuje na karbonskou. Polopouštní klima se střídalo s vlhčími obdobími, kdy se ukládaly šedé sedimenty a slojky uhlí). Prostor většiny pánví se postupně zmenšoval a nastává údobí peneplenizace Českého masívu.

• středočeský permokarbon - permu patří líňské souvrství s pískovci, prachovci, jílovci s hojnými tufitickými vložkami
• dolnoslezská pánev
  • chvalečské souvrství - stáří autun, slepence, pískovce, prachovce, jílovce, vápence
    • vernéřovické vrstvy
    • bečkovské vrstvy
  • broumovské souvrství - pískovce, prachovce, uprostřed s melafyrovými a ryolitovými lávami a pyroklastiky až stovky metrů mocnými
  • novorudské vrstvy - monotónní vývoj
  • olivětínské vrstvy - pestré sedimenty, hojné organické zbytky
  • martínkovické vrstvy - monotónní vývoj
  • trutnovské souvrství - saxon, následuje po hiátu (sálská fáze), brekcie, slepence
  • bohuslavické souvrství - thuring, pískovce, arkózy, bez organických zbytků
• podkrkonošská pánev- známá hojnými melafyry s peckami polodrahokamů (Kozákov, Nová Paka)
• vrchlabské souvrství - aleuropelity, pískovce, rudnický obzor - slabá ložiska Cu-rud, rybí fauna
• prosečské souvrství - jezerní sedimenty, příměs tufitů
• chotěvické souvrství - po hiátu, pískovce, arkózy, slepence, prachovce
• trutnovské a bohuslavické souvrství zasahující z pánve dolnoslezské
• blanická brázda - pískovce, prachovce a jílovce stáří autun, uhelné slojky (České Budějovice, Vlašim, Kostelec nad Černými lesy), posledním členem jsou bulánské slepence bez známých zkamenělin
• boskovická brázda - spodnopermská klastika mají mocnost až 1000 metrů (rokytenské slepence představují náplavovité kužele okraje pánve), šedé horizonty s vložkami vápenců a pelitů jsou velmi bohaté flórou a faunou (Boskovice, Letovice) - hlavonožci, ryby, hmyz (klastická lokalita Obora u Svitávky), na rozdíl od blanické brázdy chybí vulkanické sledy
• poorlická pánev - až 700 m mocný sled pískovců, slepenců, jílovců, stratigraficky patří autunu - saxonu (chybí organické zbytky)
• brandovská pánev v Krušných horách - pestré vrstvy pískovců, slepenců, jílovců, s příměsi tufitů jsou snad stáří autun